wz

 

                                                                 4.-6.8.2017                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Pavouckej a Bobina

Zúčastnili se: Vojta St.tr., Pajda, Divoška, Pepa, Bobina, Pavouckej a Martin

 

Trasa vandru: Hrádek nad Nisou – Kristýna – Cikánský kout – Kohoutí vrch – Popova skála – Vraní (Krkavčí) skály – Horní skály – Černá Louže (kemp) – Havraní skála – Polesí – camp Pod křížkem – Polesí – Lvová (nebo druhá polovina party – Sloní kameny).

 

Vandr zpunktovaný poměrně na poslední chvíli Pajdou a Vojtou. Rosničky hlásily pokračující vedro, tak nakonec padla volba na východ Lužiček, kde se našlo i pár možností pěkného koupání. Moc se tenhle vandr nestihl rozhlásit, tak nás nakonec bylo „jen“ sedm.

Sraz byl u bývalého lomu Kristýna nedaleko Hrádku nad Nisou. Nakonec jsme se tam sešli všichni v pátek ještě za světla. Kde jinde, než u píva J. Byl krásnej podvečír, tak došlo i na koupačku ve vyprázdněném jezeře. Bylo nám tam u vody tak dobře, že do lůna sudetských lesů jsme vyráželi skoro za tmy. Martínek už po dvou kilometrech usínal za pochodu, tak jsme nakonec zakempili kousek od cesty v místech, které jsou v mapách označeny názvem Cikánský kout. V duchu pojmenování těchto míst jsme rozhodili ležení pod širákem a na cestě udělali ohýnek. Martínek už spal a my pečbuřtili a po pečbuřtění dlouho krafali. Dřeva bylo okolo habaděj, tak to bylo na pohodu. Postupně nás kosila únava způsobená především uplynulým pracovním týdnem. Poslední z nás ulehli půl hodiny po půlnoci a lesem se ozývalo naše oddechování a prý i pískání nějaké sovy. O tom ale většina z nás nic neví.

Ráno nás vzbudil řev ptáků a slunce probleskující větvemi smrků. A taky hlad. Rozdělání ohýnku bylo dílem okamžiku. Po snídani a sbalení jsme uhasili zbytky ohně vodou z blízké kaluže a v plné polní vyrazili na cestu. Plán byl jasný jen částečně – věděli jsme, že chcem dojít pod Popovu skálu. Vystoupali jsme na Kohoutí vrch a těsně pod jeho vrcholem shodili bagáž ze zad, abychom se pokochali výhledem do Němec z nedalekých skalek. Byla to fakt parádní podívaná. Na palouku u cesty byla plantáž zrajících brusinek, jaká se hned tak nevidí, tak jsme se i napásli. Kolovalo jedno plechovkový na zapití, když se po krkolomné cestičce přihrkotala banda cyklistů. Sice pozdravili, ale nás spíš štvali – v těchto místech neměli co dělat. V tomhle terénu jen vytváří erozi a porušují svahy rozryté kdysi dávno dolováním kamene. Rychle jsme vyšlápli na vrchol Kohoutího vrchu a i odtamtud se chvilku kochali rozhledy. Cyklisté nás předjeli a my pak už krásným téměř horským lesem došli do sedla pod Popovkou. Bylo kolem poledne a tedy nastal čas oběda. Ulehčili jsme báglům a u stolu, či ve stínu lesa se najedli. Přitom padlo rozhodnutí vylézt i na Popovu skálu. Počasí k tomu přímo vybízelo.

 Vyfuněli jsme nahoru, trochu si pobloudili a navštívili přitom místní převis s ohništěm i nedalekým památníčkem jakéhosi nešťastníka, který zde ukončil svůj život v pouhých dvaadvaceti letech. Pod vrcholovou skálou jsme pak shodili bagáž u stolu a nahoru vylezli po ocelových schodech na lehko. Výhled stál za tu námahu. Špičatý kopečky lužických vrchů, majestátný hřbet Hvozdu i vykukující Luž dělali panoramata až kýčovitými. Pofukoval vítr a příjemně chladil. Když jsme pokochali a sestoupil k báglům, padlo další rozhodnutí – půjdeme dolů azimutem směr Vraní skály. Jak se řeklo, tak se udělalo. Chvilku jsme se drželi nějaké pěšiny, ale i z té jsme nakonec v polovině klesání sešli, abychom lesem doklopýtali na cestu jen kousek od rozcestí pod Vraními skalami. Opět nás čekal kopec. Zase jsme ho nedali na jeden zátah a kousek před koncem si museli odpočinout ve stínu na kraji cesty. Po téhle pauze jsme jen kousek popošli a byli u Vraních skal, kterým se také říká Krkavčí. Tyhle skály nejsou přímo u značky a musí se k nim kus poodejít. Což jsme samozřejmě udělali. A stálo to za to. Pokochali jsme se pohledem na Popovu skálu i údolí, kudy jsme přišli. Pajda s Pepou dali ještě lezeckou vložku a mohlo se vyrazit dál. Čekali nás Horní skály. Muselo se k nim opět do kopce, ale už to nebyla taková hrůza. Horní skály jsou rozeseté skalní věže jen kousek od silnice. To mělo za důsledek velké množství horolezců, které jsme míjeli cestou nad skalami. Moc jsme se tedy nezdržovali a kolem cedluky, že oheň se smí dělat a buřty péct jen pod Prckem (první skalka od cesty) jsme došli na silnici. Tady jsme se museli rozhodnout, zda si ještě zajdeme na Sloní Kameny, nebo jestli to střihneme blíž ke koupání do Černé Louže. Protože jsme já a Bobina kamarádům slíbili otevřené občerstvení v novém kempu, vyhrála to Černá Louže :-). Cesta vedla podél silnice, ale serpentiny pěkně zkracovala. Slunečníky i bufetu tak byli na dohled už po půlhodince sestupu. Konečně těla spočinula, bágly i my jsme si hověli ve stínu pod velkým deštníkem s logem pivovaru Lobkovitz. Z toho jsme měli trochu vítr, ale byly to plané obavy :-). Pivo bylo jako křen, maník u okénka bylochotný a piva nám i nosil, aby byl odpočinek dokonalý. Někdo zkusil u něco z nabídky jídel - Divoška si smažák s hranolkama chválila. Martin po hodince a půl vrzal, kdy že už se půjdem koupat. No, líbilo se nám tam, ale chuť na chladivou koupel zvítězila a my zase vyrazili. Abychom si to koupání opravdu zasloužili, prodloužili jsme si ten 800m dlouhý přesun do Polesí nechtěnou zacházkou na vyhlídkovou Havraní skálu. Pokochali jsme se tedy výhledem na Polesí a Černou Louži s lužickými kopečky okolo a sestoupili k nádrži na místní návsi. Uffff. To byla lahoda. Voda byla mírně zelená, ale jinak celkem čistá a hlavně příjemně chladivá. Plavalo se, blblo se, odpočívalo se... Po víc jak hodince, když už se slunce začalo schovávat za kopečky, jsme se oblékli a popošli jen kousek do restaurace penzionu U Budulínka.

Byl čas večeře, tak jsme si dali, kromě pití i nějakou tu krmi. Všichni si pochutnali, jen mě poněkud zaskočilo při placení. Nicméně na místě jsem to neřešil, ale až později z domova. Chybně naúčtovaný pstruh byl po e-mailu uznán a částku 240Kč mám prý U Budulínka jako v záložně (na číslo účtu, které jsem poslal mi ještě nic nedošlo...). V plné polní jsme kolem osmé opouštěli ta pohostinná místa a pomalu mířili na flek, který jsme již před lety využili a byl jen kousek za vsí. Vše jsme našli jako před lety - cestu, rovinku v lese vedle i spoustu dříví okolo. Protože se nebe kabonilo, rozhodli jsme se postavit bydlíky. Když už jsme to skoro měli a martin už nachystal hromádku dříví na cestě na ohýnek. Prošla kolem paní ze vsi se spem a suše a mrazivě prohodila cosi v tom smyslu, že doufá, že nehodláme dělat tady v lese oheň. A safra... Na bourání a stěhování se nebylo ani pomyšlení, protože zrovna začalo krápat. Rozhodli jsme se tedy neprovokovat, zalezli všichni pod naši plachtu a krafali a zobali dobroty tam při svitu baterky a svíčky. Kolem desáté už se nám ale začali klížit oči a bubnování detě zesílilo, takže se všichni rozešli do svých bydlíků a za chvílí už se kromě deště neslo lesem i naše pochrupování.

Ráno bylo poměrně chladné, ale už nepršelo. Pomalu jsme se budili a každý snídal, co mu zbylo. Oheň jsme ani nedělali. Jen já si na liháči udělal ve víčku od ešáku buřtamarouny :-). Po sbalení došlo na loučení. Zatímco Vojta, Pajda, Pepa a Divoška mířili ke vlaku do Lvové, já s Bobinou a Matlasem popošli jen kousek do Polesí k autu, které jsme tam měli zaparkované od pátku. Popojeli jsme ale jen kousek do Jítravy a tam opět zaparkovali. Pod polojasnou oblohou jsme došli na blízké Sloní Kameny. Měli jsme je sami pro sebe. Pak už jen třičtvrtě hoďky po dálnici a byli jsme zas doma...

Sepsal Pavouckej