wz

 

                                                                 13.-15.10.2017                                                       

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Pavouckej

Zúčastnili se: Pavouckej, Vojta st.tr., Fanda, Pivoš, Lucka, Eliška, Banjo, Čepy, Lejdy, Pajda a Divoška (+na chvilku Gepi a spol.).

 

Trasa vandru: Rokle i kopce Korkasu, bezcílné toulání s mnoha cíli…

 

Bobina dostala zjara nápad, že bychom vždy, když bude pátek 13. podnikli vandr. I rozhodli jsme se začít. V pátek 13. října 2017. Protože to měl s časovými možnostmi každý jinak, personálně byl tenhle vandr tak košatý a neustále se měnící, že jsem se v tom občas ztrácel. Do toho vstoupily další nečekané faktory, jako třeba neplánovaná přítomnost hradecké party s Gepardy, kteří o naší nové tradici neměli ještě pražádné tušení J… Protože jsem nebyl vždy se všemi a všude, níže uvedený vandropis, je popisem vandru jen a pouze z mého pohledu. Předem předesílám, že účelem není pobýt celý víkend spolu, ale setkat se alespoň ten první páteční večer. Vše, co bude dál, bude vždy na vzájemné dohodě, či nedohodě!

Já jsem se hecnul a vstal po páteční noční šichtě už v deset dopoledne a vlakobusem dojel s přestupem ve Mšeně do Kaniny, kde jsem v doprovodu známé místní postavičky Klondajka, vyskočil na sluncem ozářené nástupišťátko. Zatímco on zamířil do vechtru za kolejemi, já pod podzimně bleděmodrou oblohou šlapal do vsi Kanina. Tam to nemohlo dopadnout jinak, než že mě vcucla knajpa U Čápoše. Výbornej Bakalář jako křen dodal síly k dalšímu šlapání. Však jsem toho měl před sebou na odpoledne dost. Dole U Grobiana proběhlo rychlý kafe a gulášovka. Pak po žluté nahoru do kopce na Hradsko, znovu dolů a průzkum skalních zákoutí, který přinesl své ovoce (sklizeno noclehem ze soboty na neděli). Hlavním hřebem byla ale jiná tajuplná rokle opodál. Zprvu znatelná cesta se brzy začala ztrácet pod polomy a já se občas musel škrábat svahem, či skoro plazit pod popadanými kmeny. I tady byl výsledek průzkumu víc než uspokojivý. 1x prima kemp a 1x hlavní hřeb – schovaná skalní místnost. Z rokle jsem se vyšplhal do polí a po zorientování v krajině ozářené zapadajícím sluncem jsem oranicí vyšlápl k místu setkání s kamarády. Do Mšena ke Lvoj jsem dorazil jako první v půl šesté večer. Chvilku po mě přifrčel Pajda a pak se dovalili další kamarádi. Pivošovi s Fandou a Banjem, Vojta st.tr., Divoška, Čepy a Lejdy. Neplánovaně dorazila po osmé hodině večer i banda z Hradce s Gepardy. Při loučení jedné party s druhou došlo k promíchání účastníků. Cestou na kemp do lůna skal odpadl Pivoš, kterému se ta dálka zdála moc daleká a hodil sicnu u Sedlece v poli. Zbytek účastníků zdárně zdolal zbývajících 2,8 km a úspěšně našel náš oblíbený převis. Našel ho i Pajda, který to vzal zkratkou a dorazil asi 15 minut po nás. To už ohýnek plápolal, pečbuřtilo se a vládla pohoda. Noční přesun, byť krátký, unaví. Banjo se uvolil a na kytaru zahrál. Moc pěkný večer to byl. Až ve dvě ráno ulehl poslední šupák do spacáku a chroptěl vstříc brzkému sobotnímu ránu.


To ráno pro nás začalo až v půl deváté, kdy nás vzbudil Pajda zvoláním památné věty: „To budete holoto spát až do oběda?!“. Samotné nás překvapilo, kolik už je hodin. Proběhlo snídání, balení, snídání (balit usárnu v kuse nikoho nebaví), vítání se z dorazivším Pivošem, loučení se s odcházejícím Pivošem, Luckou, Eliškou a Banjem, kteří se rozhodli jít hned a nečekat, až se domrcasíme my ostatní. My to nakonec zvládli a zhruba 45 minut po nich vyrazili na naplánovanou trasu. Cíl byl sice v ne tak moc daleké hospodě U Grobiana, ale protože bylo deset dopoledne a byl krásný slunečný den, my se rozhodli trochu projít a okouknout pár kempů, či poznat nová místa. Našlapali jsme dobrých 13km a viděli toho dost. I Kamennou hospodu v Jestřebici, kterou opět provozuje někdo jiný, Jestřebický kemp, který není moc jestřebický a už vůbec se tak, podle kempovky, nejmenuje. Mrkli jsme se i na profláklý Kostelíček a na zbořený statek Nový Dvůr. Azimutem jsme se sklouzli k jeskyni Nedamy a po silnici nakonec dosáhli vytčeného cíle. To už nás zase bylo míň – poté, co museli do Mšena a domů zamířit Divoška s Pajdou, dopotáceli jsme se ke Grobiánovi jen já, Vojta a Fanda. Venku tam u stolu seděli ranní šturmeři Pivošovi s Banjem. Já a Vojta jsme se omluvili, že jsme spocení až na pr… a radši půjdeme dovnitř. Slunce už se totiž nebezpečně blížilo ke kopcovitému obzoru. Fanda setrval venku a pak byl i chvilku s námi uvnitř. Aby v personálním chaosu nebyl moc pořádek, odešla spát venkovní sekce pod širák následována opožděným Fandou a my s Vojtou osaměli. Čepy a Lejdy, kteří se neplánovaně včera trhli s Hradečáky a měli nás dnes dohnat, byli na mobilu nedostupní, takže to vypadalo, že na nedaleký známý camp půjdeme nakonec s Vojtou sami. No, dobře najedení jsme byli (výborná uzená žebírka!!!) i Podkováně bylo v bříšku dost, tak proč ne? Když už jsme skoro zaplatili, vrátil se Fanda, že širák se s kamarády nekonal a zůstali v lese pod stropem z větví, a že tedy radši půjde s námi mrknout na ten převis. Zaplatili jsme, pobrali vodu a začali se rovnat do dveří. „To by byla prdel, kdyby teď přišli Čepy s Lejdy“, poudal Vojta. Jen jsme sešli schody jeho vize se stala skutečností. Zrovna oba dorazili s jazyky na vestě. Prý šli od pěti hodin odpoledne z Romanova, kde se zasekli s Gepim v hospodě, non-stop. Tak jsme se s nimi do hospody opět vrátili. To už ale jen proběhl nějaký ten grog, pivko a tradá na převis. Cesta to byla prasecká, bahnitá a zákeřná. Vojta se pokusil ke kempu doklouzat, ale nevyšlo mu to. No, nějak se z mocné vrstvy bláta zvednul a stejně jako my, na kemp úspěšně došel po svých. Měli jsme toho celkem dost, ale radost ze setkání s Lejdy a Čepym nám dodala sil a my spáchali oheň a ještě pár hodinek poseděli, zabékali s kytarou a bylo dobře. Zpívalo a hrálo se tak kvalitně, že i blížící se se neznámá banda raději ani k převisu nedošla a světýlka jejich baterek se ztratila někde v kokořínských temnotách. Snad si našli lepší místo pro nocleh.


Ráno mě čekal brzký budíček už v sedm hodin. Vstával jsem z rezervou, protože jsem musel stihnout vlakobus odjiždějící ze Mšena ve tři čtvrtě na deset. Pobalil jsem, rychle posnídal skývu chleba s klobáskou a pak se chystal vyrazit. Mezitím jsem probudil i Fandu, který se rozhodl vyrazit se mnou. Chvíli jsem tedy ještě počkal, rozloučili jsme se šeptem z vostávajícími kamarády a vyrazili ku Mšenu. V rokli bylo šero i přes pokročilou hodinu. Když jsme se vyloupli v polích, pochopili jsme proč. Byla hustá mlha, která jen občas propustila matný sluneční svit. Prokousali jsme se tím mlíkem až ke krámku ve Mšeně, kde mají výborné rohlíčky a s hodinovým náskokem doťapali na nádraží. Tam nakonec došlo na loučení – Fanda telefonicky zjistil, že Pivošovi už jsou ve Mšeně a hodí ho autem domů. Jak to vše v pátek začalo, tak to v neděli dopoledne pro mě i skončilo. Autobusem náhradní dopravy jsem mířil k domovu sám. Cesta byla příjemná. I tím, že jsem jel zadarmo se sympatickým řidičem z Tanvaldu, který také trampoval :-). Zlatým hřebem neděle byl ale oběd – Martínek byl doma sám a spolu se mnou vyrazil na výbornou pizzu do restauračky za barákem :-).
Tak doufám, že tradice opravdu započala. Alespoň pro mě tedy ano. Pokud někdo nebyl s pojetím akce spokojen, má právo se neúčastnit. Ale vždy bude vědět, kde v pátek třináctého večír najde mě, či jiné a další spřízněné pečbuřtovské duše…

Sesmolil Pavouckej