wz

 

                                                                                16.-19.11.2017                                                                         

Úvodní strana

Kronika vandrů

Fotky z tohoto vandru můžeš najít zde:

Pavouckej

Vojta a Růža

Zúčastnili se: Pavouckej, Vojta st.tr., Mišák, Hiro, Katka, Bobr, Bobina a Růža

 

Trasa vandru: Svor - Rousínov - "G" - Svor - Havraní skály - Sloup - Svojkov - Sloup

 

Tak, jako jazyk stále naráží na vylomený zub,

 my museli jsme zase jet a navštívit ten srub.

Též vidět i tu krajinu, než spadne první sníh

 a s ukulele notovat Rosu na kolejích...

 

Neplánovali jsme to, ale tenhle vandr byl tak trochu poznamenán smrtí písničkáře Wabiho Daňka (+16.11.2017 - i proto jsou níže ve vandropisu zvýrazněny názvy jeho písniček. Po kliknutí na název v kurzívě se otevře v jiném okně video s písničkou). Při toulání se okolím Svoru a Sloupu často zněly Wabiho i jiné pěkné písničky, byla ponurá mlha a druhou noc i hvězdné a mrazivé nebe. Byl to prostě vandr, co nám přines listopad...

Plameny

Na cestě

Franta má péra

Já jim jen závidím

Ranní blues

Tonka s námi nebyla (ani žádnou neznáme :-))

Mírně rozhněvaný muž lehce středního věku

 

   

Ne nadarmo se řiká, že život bez radosti je jako cesta bez hospody. Radostnej ten čtvrteční večer opravdu nebyl. Vydalo by to snad na Tři patra smutku. A nejen proto, že zrovna v rádiu hlásili, že zemřel písničkář a trampský bard Wabi Daněk. Když jsem s Vojtou zalomil palec ve Svoru, bylo to zalomení s hořkou příchutí. Všechny hospody totiž byly zavřený. Řek jsem" "A co dál, brácho?". Nezbejvalo, než se hecnout a zrychleným přesunem se přemístit o pár kiláčků dál do Rousínova. Neměli jsme sice Rychlejší koně, ale i pěšky jsme tam byli co by dup. V restauraci penzionu Milštejn to bylo milejší. Sice vymydlený prostředí spíš pro snoby, než pro šupáky, ale bylo tam teplo, světlo a pivo. Nic nám tedy pro začátek nechybělo. Dali jsme i rumy na otočku, to aby to měl Wabi v nebi veselejší. Co my víme, třeba je tam ouplnej Rumovej ráj. A my to taky chtěli mít veselejší. Ne v nebi, ale Na cestě. Ta nás pohltila chvilku po devátý a vedla nás hlubokými lesy, lůnem noci až na tajuplné místo, kde Hejkalové v noci hejkaj radostí, když mezi ně zavítaj šupáci. Já je tedy v noci slyšel. Byly v tý samý boudě, co my. A nebo, že bysme po večerním pečbuřtění a dopití píva z igelitky takhle chroptili my? Kdo ví...

Jitro bylo ubrečený a déšť hrál v korunách stromů smutný Ranní blues. Opět jsme zapečbuřtili, sbalili a v mrholení se prošli po okolí. Furt stejný - voda, voda, kapradí, voda, Stromy, potok... Vymotali jsme se na cestu, stavili se u vodopádu, kterej vzniknul protržením starýho náhonu a než jsme se nadáli zalamovali jsme palec s Mišákem, kterej na nás už hodinu čekal U Vomáčků ve Svoru. Měli otevřeno a jen lahvový pívo. No, Nevadí. Nejhorší pivo, je žádný pivo. Po poledni už jsme byli v hospě komplet.  Dorazil Bobr a později i Hiro a Katka. Zavolal jsem své Dívce v mercedesu, která mi sdělila, že s Růžou za náma přifrčej večír. Po vydatném obědě, který snad musela vařit a servírovat bývalá kuchařka z medvědince ZOO, jsme vyšlápli na dlouhou štreku. Šli jsme kolem zrušený trati Svor - Cvikov a Vojta na vlatní nohy zkusil, že tady už Rosa na kolejích není a ani nebude - nejsou tu totiž ani ty koleje. Jak léta jdou, byly sneseny z traťového tělesa a využity jinde. Zapadli jsme do lesa, opustili netrať a stavili se na kempu, kde strávili noc Katka s Hirem. I je tady prý zastihl Ranní déšť. Přes Havranky jsme došli až do rozkopaných Radvanic, kde nás zklamala na první pohled sympatická obecní hospůdka - byla zavřená. Ale Život běží dál, a my taky mazali, protože se začalo stmívat a tlačil nás čas. Kolem hospody jsme ve Sloupu jen proběhli - chtěli jsme najít spaní aspoň v posledních zbytcích světla. Což se Vojtoj nakonec i povedlo. My mu jen v závěsu za jeho pelášícíma botama řekli: "Až tam budeš, tak halekej a Mávej!" Mávání už jsme neviděli, ale halekání slyšeli. "Vemte sem nahoru dříví, neni tu ani větvička!" Zabavili jsme se pak další hodinku dřevorubáním. Padla nějaká ta souš, byla dopravená lidskou silou do nechutnýho prďáku a pod skálou naporcovaná do velikosti vhodné na večerní oheň. Pěknou žízeň jsme si uďáli. Ozval se můj Telefonní ďábel Bobina s tím, že už vyjížděj z hor. Nebylo, nač čekat, mohlo se vyrazit. Vzhůru dolů -  do hospody, počkat na ty Motoroví tramp(k)i. Restaurace penzionu U pánů z Dubé se nám líbila. Příště, když náhodou půjdu okolo, určitě Paso por aqui. Lidová hospoda s líbivou a velmi aktivní obsluhou nás na pár hodin pohltila. Dorazila děvčata a naše banda byla úplně  komplet. Bobr ukulelil, až se z něj začalo kouřit. Následoval tedy striptýz, aby každej věděl kdo je tady Helmut, opravář komínů :-). I když bylo jaksepatří veselo, nebyla žádná Pranice. Snad jen o to, jakou písničku zahrát a zazpívat. Po deváté už se nedalo nic dělat a my museli říct "Helou, lidé" a mazat mrazivou nocí pod jasnou oblohou do lůna přírody. Pod skálu, kterou po jednom škrtnutí začali ozařovat Plameny ohýnku, na kterém se i pečbuřtilo. Kolovalo pivo, humor a rum. Tedy ne Morgan, ale jen obyčejnej Božkov, kterej by ale chutnal určitě i námořníkům na lodi Fram. Po půlnoci už se pod převisem ozývalo jen tiché odechování unavených trempů.

Ráno nebylo po jasném nočním nebi ani památky. Nejen, že už v půl deváté, když jsme se začali budit, byl den, ale krajinu kolem nás pohlcovala mlha. Probíhalo klasické vandrovní ráno - snídání, slzení v kouři, balení roztřesenýma rukama (teď už i zimou) a takové to poflakování okolo před odchodem dál. S bagáží na zádech jsme stoupali kopcem do takříkajíc Sloupských Himalájí a funěli jak Hudsonské šífy v protiproudu. V mlze jsme se dohmatali do Modlivého dolu a tam i chvilku odpočívali a rozjímali. Křížovou cestou jsme před polednem sešli do Svojkova, kde nás vůbec nepřekvapila zavřená restaurace. Rozhodli jsme se tedy mrknout na zbytky hradu Svojkova, který plul vedle vsi na kopečku v mlze tak hustý, že by se dala krájet. Trochu jsme to tam v tom parčíku prošmejdili a vylezli k tomu, co kdysi bejvalo hrad. A když už nám ze stromů kapalo za tejlo dost dlouho a nebavilo nás si jen tak prozpěvovat Teče, voda, teče, rozhodli jsme se to vzít do Sloupu azimutem. Šlapali jsme typickým podzimem vylepšeným cestou, ze které se postupně stával močál. Boty nám mizely v hlubinách, kde rozhodně nebyla žádná Velká rybí škola, tak jsme to vzdali a střihli to na silnici. Došli jsme až ke skalnímu divadlu, kde si nějakej hafan na chvilku myslel, že je Volnej, jak pták a hupsnul nepozorným páníčkům ze skály dolů. Takovej jekot už jsme dlouho neslyšeli, tak jsme se radši hnuli dál. Konec konců už se přiblížil čas oběda a hospoda byla, co by kamenem dohodil a zbytek dopliv. U 7. Trpaslíků byli zcela mimo provoz, ale o kousek dál U Studničků (ne Studeňákovi, jak by si mohl někdo myslet a vzhledem k tvorbě Wabiho Daňka by se to i hodilo) bylo otevřeno. Restaurace to je spíše pro lepší klientelu, než jsme byli my, ale nikdo nás nevyhazoval a my se usadili u dvou stolů. Z rádia vyhrával Porubský valčík a my vybírali z bohatého jídelního lístku obědovej dlabanec. Proběhlo i pívo a debata, kdo je ten od pohledu Úspěšný muž, který se nonšalantně pohyboval po lokále. Růža nahodila Petru Černockou a když jsme se dosmáli, tak doplnila, že by to mohl být ten její šamstr. Strejda google její domněnku vzápětí potvrdil, opravdu to byl Jiří Pracný. Usoudili jsme, že Sloup sice není žádné Las Palmas, ale i sem jezdí celebrity, jako třeba my :-) a on. Pak došlo na nejhorší, co člověka v takovém podniku může potkat. Na placení. Nepomohlo tvrdit, že Jsem holej, zaplatit jsem, stejně tak jako ostatní, musel. V hospodě jsme doladili plán na zbytek krátkého dne a nastávající večer i noc. Po rozebrání všech pro a proti jsme se rozhodli zachovat jak míček ve hře Ping-pong a vrátit se na ráno opuštěnej flek. Byla jistota, že je tam nějaký to dříví a už jsme tam i trefili. A vůbec nám nevadilo, že tam budeme spát dvakrát za Víkend. Stávají se na vandrech horší věci. Třeba, že se spát vůbec nejde. Procházeli jsme pak chalupářskou a celkem roztahanou vsí a kochali se okolím, protože Vítr na chvilku roztrhal mlhu, ze které tu a tam vykoukly místní dominanty - rozhledna na Strážném vrchu a hrad Sloup na skalním suku. Daník s Ufčem se rozhodli na hrad mrknout, s tím, že za námi dojdou. My zatím taky došli. K otevřenému obchodu (jak záslužné), kde jsme doplnili zásoby pitiva na dlouhý večer, který nás čekal. Jak se později ukázalo, hrubě jsme podcenili jak délku večera, tak i vlastní žízeň. Říká se, že Čím větší bloud, tím tvrdší pád a dle toho jsme tuhle sobotu byli skoro vele-bloudi. Obtíženi jsme pak vyšlápli již známou stezkou do skal. Že je advent za dveřmi, jsme poznávali i z osvětlených oknech kde se občas už objevily i Papírové řetězy. Ves jsme měli daleko za sebou a les nad sebou. Ještě bylo světlo, tak jsme se pustili do shánění dřeva. našli jsme pár soušek, srazili je k zemi a společnými silami i za pomoci lana je dopravili pod převis, kde jsme je pak nařezali na špalíky a ty ještě rozštípali sekerou na kousky vhodné tak akorát do plápolajícího ohýnku. A pak bylo dobře. Až do chvíle, kdy jsme my chlapi pochopili, že pravdu dí, kdo říká, že Kluci to taky nemaj lehký. Zatímco děvčata měla slušnou zásobu svařáku, my už piva měli skoro vypitá a rumu zbývalo na dně lahví pomálu. A noc byla ještě mladá. Ještě se něco vykutalo z tajných zásob na nejhorší časy. I Mišák šáhnul do štrozoku a vytáh Alpu poslední záchrany. Vše prolito hrdlem, poslední plechovka zahučela, jak Poslední vagon posázavskýho pacifiku a my pochopili, jaký to je, když jednomu zahrajou Outsider waltz. Ale Bobr uměl i spoustu jinejch písniček a nám bylo dobře i bez toho chlastu. Sice nezazněla Bílá vrána, nebo Pořekadla, ale zazpívali jsme si jiné pěkné písničky s ukulelovým doprovodem. Pak, někdy před půlnocí, když zazněla i Píseň, co mě učil listopad, jsme se začali postupně vytrácet do pelíšků. Zvedl se Vítr a padal sníh. Noc ale nebyla mrazivá, takže na zemi z toho nic nebylo. Spalo se dobře a mě se zdálo, že Jsem volnej, jako pták. Naštěstí jsem se z toho našeho Pískoviště, kde jsme měli ustláno, nevyhrabal a tedy ani ve spánku neodletěl.

Ráno jsme se začali budit po osmé hodině. A já hned vyrazil na skály dál nad kempem, abych se pokochal rozhledy, páč konečně nebyla mlha a chvilkama se skrze stromoví dalo vytušit i modrý nebe. Šlo mi o to, udělat i nějaké pěkné Fotky, což se  nakonec zadařilo, i když modré nebe jsem už nestihnul. Vrátil jsem se zpět k již probuzenému lágru a přidal se k ostatním u ohně, kde vznikla málem Pranice o místo na ešus v ohni. Jak ale prohlásil Mišák, bylo to po dlouhé době skoro nepodstatné, protože se nám už dlouho nestalo, aby nás v neděli ráno nebušili permoníci do hlav a netrápila žízeň, jako trám. Ale bylo to tak - po včerejším abstinenčním večeru nám bylo víc než fajn. Tak fajn, že Bobr ještě vytáhnul ukulele a my si s chutí zase zazpívali. Pak už jen balení, uklizení fleku a porovnání zbylého dříví, o jehož množství se nám mohlo při příchodu jen zdát. Přísahám na Kříž s plastiku, že po nás dycinky zbyde toho dříví víc, než kolik ho na kempu najdem a pevně věřím, že to tak maj všichni, kdo si říkaj trempi, nebo šupácí, nedejbóže pečbuřti!! Scházeli jsme z kopců mezi lidi a připadali si, jak ten Brouk, co si koulí tu svoji kuličku. I my měli pocit že jdem vpřed proti vlastní vůli. Mířili jsme totiž naposledy do hospody a pak domů. U pánů z Dubé jsme si dali v pátek objednané (!) španěláky s rýží a pomalu se loučili. Už nezazněla žádná Píseň. Proti penziónu stálo auto a to nás pak rozvezlo k domovům. Doufám, že ať už vlakem, nebo i autem, pořád se budem takhle setkávat, ať už budem Ročník 47, či 75 a bude nám třeba 70 let, rádi se potkáme a pokecáme i zazpíváme. A snad i kousek kraje prošlapem. Nejen na vandrech, co nám přinese listopad...

Sesmolil Pavouckej

P.S. Na některé písničky chybí odkaz - budu rád za tipy a případně zaslané odkazy doplním :-). Díky!