|
Hlahol hlasů. Zář plamenů skrz stíny lesa. Vidím je, když přicházím. Hlasitě
zdravím. Nikdo si mě nevšímá. Nikdo nereaguje. Dál se baví mezi sebou. Mine mě
kolující láhev. Proč? Mám usárnu. I hadry. Zelený. Sympaťák od pohledu. Pro
tuhle partu ale průhlednej. Neviditelnej. Je mi chladno, tak popojdu blíž k
ohni. Jak jsem cestou sem uklouz na hraně lomu a upad do tý louže, docela jsem
se zmáchal. Čekám, až mě plameny začnou hřát a v duchu si říkám, jaký jsem měl
štěstí, že jsem spad do tý kaluže a ne až dolů. Je to tam pěkná vejška. Snažím
se upoutat pozornost a začnu svou story vyprávět. Nikoho to asi nezajímá. Nikdo
neposlouchá. Co je to sakra za lidi? „Hej! Slyšíte mě??“ Nic. Otočím se k
plamenům zády a v tom se ten nejvyšší z nich přede mnou zvedne, popadne špalek a
hodí ho přímo na mě. Nestačím uhnout, jen zvednu ruce před sebe a čekám ránu. A
nic. Za mnou to v plamenech zahučí. Jako když přihodíš do ohně dřevo.
V tu chvíli mi dochází, proč mě ten fajrák furt nehřeje. Proč se se mnou nikdo
nebaví. A proč mě po tom smolnym pádu nic nebolí. Otočím se a koukám do plamenů,
ve kterejch hoří ten mrsknutej špalek. Ten co proletěl skrz mě.
Dneska jsem neměl kliku. A oheň, zdá se, už mě nezahřeje… |
