wz

Pavouckýho povídky a veršovánky

 

                                                                                                         

 

Úvodní strana

Kronika vandrů

Pavoukýho povídky - rozcestí

 

Trochu jsem poupravil původní příběh a celý ho zkrátil. Zasláno do 42. ročníku Trapsavce (2016) - 41. místo ze 76. zaslaných povídek nad 23 let.

Jak jsme poznávali hory

aneb vlk se zimy nebojí

Vánoce klepaly na dveře a my, tedy Osada toulavejch vlků, jsme si řekli, že by bylo záhodno někam vyrazit. Pravda, nikdo z nás neměl se zimním vandrováním pražádné zkušenosti, ale rozhodla za nás, za vlky, skutečnost, že opravdový vlk se zimy nebojí. Termín akce byl jednoznačný – poslední víkend před Vánoci. Protože jen blázen by se zdržoval u rodinného krbu v době gruntování, pečení cukroví a všeobecné adventní nervozity.

Onoho dne táhli šedivým spícím městem k nádraží tři odhodlaní dobrodruzi. Coudy (tedy já) – člověk, co dostal ten nápad, vyhnat tři docela normální lidi do extrémních podmínek českých skorovelehor. Bradley, zapálený tramp, dobrodruh a pivní skaut. A nakonec Red, kamarád do nepohody i hospody s věčným optimismem a chutí k jídlu.

Na nádraží jsme po krátkém handrkování koupili jen devět lahváčů. Proti tvrdému alkoholu jsem tvrdě protestoval, argumentujíce čtyřmi lahvemi Karpatské hořké uschovaných v mé zelené krosně. Než jsme se stačili dohádat, ujel nám vlak. Tedy, málem nám ujel. Red se suverenitou sobě vlastní pohrozil výpravčímu výtržností, a tak jsme do vlaku nastupovali na výhybkách při výjezdu z nádraží. Cesta byla jako vždy skvělá. Nejvíc se líbila Bradleymu, notorickému spáči. Až do Liberce jsme podřimovali a snili o dobrodružném víkendu, který nás čeká. Probudili jsme se, když už byl vlak prázdný a rychlým tempem vychládal málem i s námi na odstavné koleji. Na nástupiště k budově libereckého nádraží jsme došli husím pochodem po slabé půlhodince, takže na občerstvení u neonově ozářeného stánku nebylo ani pomyšlení - hned nám jel další přípoj. Tentokrát nemusel Red nikomu vyhrožovat. V klidu a v pohodě jsme se vecpali do narvaného pohodlného motorového vozu řady 810 za pomoci tvrdých loktů a ostrých slov. Poznámka o pohodlí byla míněna ironicky, protože tyto vozy jsou proslulé svým interiérem, coby zdatným odrazovačem od cestování vlakem. To se ovšem týká míst k sezení a s tím jsme tentokrát problém neměli. Do cílové stanice jsme totiž dojeli bez problémů, v pohodlí na jedné noze. Plni optimismu a elánu jsme vystoupili na umrzlé zasněžené nádraží do oranžova obarvené vycházejícím sluncem. Zahoukal odjíždějící motorák, zakrákoral havran. Horská obec Bílý Potok pod Smrkem, vítala své návštěvníky.

Podle mapy jsme měli v příštích hodinách překonat čtyři sta výškových metrů. „No těpic!“ komentoval tuto nechutnou skutečnost Red a vydal se v čele naší skupinky směle loudavým tempem vpřed. Problémy začaly, jak už to bývá, hned na začátku. První, co jsme udělali hned po opuštění posledního domu vesnice, bylo, že jsme zabloudili. Krátce jsme tápali v nepřehledném terénu, až jsme po hodince a půl dorazili k vodopádu na Černém potoce vzdáleném zhruba dva kilometry od vsi. Úspěšný začátek a dosažení prvního orientačního bodu naší cesty nás dobře naladily, a tak jsme po malé přestávce vyrazili na další cestu. To už jsme nešli po turisticky značené cestě, ale drápali jsme se půl metru hlubokým sněhem do stráně nad potokem. Kamarádi kleli a mě hřálo u srdce. „To je ten správnej extrém,“ řekl jsem a otočil se, abych se podíval, kde se nalézá zbytek expedičního mužstva, které bylo už podezřele dlouho ticho. To jsem mohl čekat. Seděli na batozích opřeni o čedičovou skálu. Red právě dopíjel zimou vychlazený dvanáctistupňový Klášter. Bradley samozřejmě nebyl pozadu. Právě ukládal prázdnou láhev do boční kapsy svého odpudivě vypadajícího a alkoholem zapáchajícího báglu. „A kamarádovi ani nenabídnete.“ poznamenal jsem uraženě. Po chvíli přiletěla odspoda hnědá půllitrová láhev. Jen ji otevřít. Jako správný tramp jsem ji za pomoci nože začal otvírat. Buď bylo pivo kvalitně zazátkováno, nebo nůž nedosahoval inzerované kvality. Po důsledném několikavteřinovém páčení se ozvalo ostré kovové „rup“. Nůž nevydržel. Uvědomil jsem si, že levná koupě na tržnici nebyla až zas tak výhodná, jak se zprvu zdálo. Pak má člověk někomu věřit. Jasně jsem si pamatoval, jak mi protřelý obchodník vychvaloval svoje zboží slovy: „To moc kvalitní, pane. Mám doma taky…“ Nakonec jsem celý žíznivý otevřel láhev zuby a obsah velice rychle vypil. Po této neplánované zastávce jsme pokračovali dál. Po půl hodině namáhavého výstupu jsem začal nadávat i já. Extrém je extrém, ale co je moc, to je moc. Konečně jsme se doškrábali na rovnou širokou cestu vedoucí šikmo přes vrstevnici nahoru a tím směrem také vyrazili. I na této cestě byla silná vrstva sněhu. Na povrchu byla umrzlá a ufoukaná ledová skořápka, která bohužel váhu našich dobře živených těl a nacpaných báglů neudržela, a tak jsme se opět vesele propadali do zářivě bílého svinstva. Šlapali jsme čím dál tím užší cestou hlubokým lesem na hřeben hor. Když  jsme šli už skoro po rovině, obklopila nás mlha a začal foukat ostrý nepříjemný vítr. Tušili jsme, že už se blížíme na konec nechutného stoupání. Cítili jsme, že hřeben, náhorní plošina Jizerských hor je na dosah. Mlčení a funění vystřídaly vtípky a srandičky. Největší vtip ale udělal osud sám. Těsně před vrcholem jsme zapadli já a Bradley do sněhu až po hruď. Zprvu veselá příhoda se změnila v mrazivé drama. Pod sněhem kam jsem se propadl, tekl dravý horský potok. Lýtko mé pravé nohy nahlodávala ledová voda. Vytřeštil jsem oči, zařval a vehementně se drápal ze sněhu. Kamarádi, kteří nevěděli, v jaké se nacházím situaci, to komentovali každý po svém. Red zamumlal cosi o horské depresi zvané prý horomorgána a Bradley, který už se ze sněhu vyškrábal, prohlásil, že jsem cvok, když řvu kvůli trošce sněhu. Až po chvíli pochopili, vytáhli mě a ihned aplikovali několikrát nacvičovanou první pomoc – lili do mě Karpatskou hořkou o sto šest. Jejich snaha nebyla bohužel moc platná. Celé tělo jsem měl příjemně prohřáté, jen pravá noha nechutně mrzla, a tak jsem dal rezolutní příkaz k pochodu. Se zvolna zamrzající nohou jsem se vydal v čele skupinky na zbytek cesty plánované pro ten den. Čekalo nás už „jen“ dvanáct kilometrů. Když jsme se dostali na lyžařskou magistrálu, začaly se u nás projevovat první příznaky lehké únavy. Bradley tiše zvracel, Red blábolil něco o zabijačce, řezníkovi, rumu a teplé peci. Mně se vybavovaly scény z drsných horských filmů, např. Přežít, K2, Synové hor, Krakonoš a lyžníci atd. Takto trudomyslně jsme došli až k malé lovecké chatě, kde jsme se na chvíli zastavili a posvačili. To nás natolik vzpružilo, že jsme vyrazili vstříc horské boudě Smědava docela slušným tempem. Cesta až tam pak byla poměrně nudná a jednotvárná, takže to dál popíšu jen stručně a chronologicky. Tak, jak jsem si ty nevýznamné události zaznamenal později, když jsem rozmrzl a mohl zase hýbat prsty.

 

13,30 – Red začíná váhavě zpívat do pochodu. Po chvilce se přidávám i já. Bradley mlčí a doplňuje nás dost hlasitým funěním.

14,00 – Do zpěvu už není ani mně, ani Redovi. Přidáváme se tedy k Bradleymu a sborově funíme.

14,30 – Bradley si lehl do sněhu mezi zakrslé smrčky, že dál nepůjde. Až příslib teple vyhřáté hospody ho zvedá ze závěje.

15,00 – Šeří se a vidíme špatně na cestu. Sundáváme si tedy sluneční brýle a pokračujeme dál.

15,30 – Z mlhy před námi se vynořuje zasněžená bouda s obrovským nápisem „Zimní kiosk Na knajpě“ a menší cedulkou „Z důvodu špatných povětrnostních podmínek (zima) zavřeno!!“ Ničemu už se nedivíme a automaticky šlapeme dál.

16,25 – Cesta se svažuje s kopce a my se náhle nepřipraveni ocitáme před horskou chatou Smědava, která je, světe div se, otevřená!!

 

Najednou jsme pookřáli a během chvilky už jsme seděli u stolu v útulném teple horské boudy. Protože jsme byli dost promrzlí, přišel nám vhod nešizený a poctivý grog. Usrkávali jsme lahodnou tekutinu a probírali naši nejbližší budoucnost. Venku už na krajinu padla tma a my, v boudě osvětlené elektrickým světlem vyráběným vodní turbínou,  přemýšleli, kde strávíme naši jedinou noc v horách. O půlnoci jsme nad patnáctým grogem  zavrhli pragmatický nápad přespat se svolením v hospodě na podlaze, oblékli se a vyrazili do noční tmy. Chvíli jsme bloudili po okolí, až jsme se uchýlili do lesíka kousek od chaty a tam zahrabáni ve sněhu pod ochranou smrkových větví v jednu hodinu ráno spokojeně usnuli.

Ráno bylo kruté, tedy alespoň pro mě. Věděl jsem, že je třeba vstávat, ale pud sebezáchovy mě držel v krásně vyhřátém spacáku a nechtěl mě pustit ven do mrazivého mlhavého dne. Asi v půl deváté zvítězil zdravý rozum nad leností. Začal jsem se hrabat ze spacáku a budil ostatní. Red kupodivu vstával hned, jen Bradleyho jsme ze spacáku dostat nemohli. Když jsme do něj vandrovali, že aspoň na záchod by si měl dojít, odpověděl, že už byl. Jak nám posléze vysvětlil, právě při té nutné ranní pochůzce, ze které se stala spíš pobelhávka, zjistil, že se mu cosi přihodilo tam, co záda ztrácejí svůj slušný název. Dřelo to, bolelo to, pálilo to, kousalo to. Ukázat nám to nechtěl a my to ani vidět netoužili. Věděli jsme, o co jde. Osada konečně dostála svému názvu. Bradley měl vlka. Poprvé snad po sto vandrech přišla vhod moje lékárnička a v ní prozřetelně schovaná mast v kovové tubě pro tyto účely vyrobená ještě za časů prezidenta Husáka. Čas nic neubral na vazkosti a dle slov úlevy Bradleyho po aplikaci a zkušební procházce po okolí, ani na účincích. Jako bezvýhradný ateista neděkoval bohu ale mě, což jsem blahosklonně odmítl se slovy: „Však ty mi to vrátíš v pivech…“ Což jeho nadšení poněkud zmírnilo.

Neděle byla mlhavá a popis putování je tedy jen kusý a nudný. Mlha, strom, mlha, mlha, ležící Bradley (už zas), mlha… Taky osamělý běžkař zoufale křičící „Stopa, stopa“. Asi ji nemohl v té mlze najít. Tři hodiny jsme se ploužili krajinou sněhu, až se před námi konečně objevil les a zamrzlá plocha nádrže. Plni elánu jsme přidali do kroku, těšíc se na teplo útulně vyhřátého vagonu ČD. Po pár stech metrech jsme došli až na levou stranu hráze soušské přehrady a konečně spočinuli nohama na pevné zemi. Na nádraží do Kořenova už to bylo jen s kopce a na pohodu.

 Nebudu zpáteční cestu dopodrobna rozebírat. Nic moc se na ní vlastně ani nestalo. Jen ten malý konflikt s průvodčím měl pak dohrávku u okresního soudu, ale to je jiný příběh. Domů jsme dojeli unavení a zmožení až za tmy. Když jsme se loučili, řekli jsme si, že se v zimě ještě uvidíme. My, vlci a Hory.