|
Onehdy jsem ležel pod převisem
skály,
v mém snu kdosi běžel prapodivně
malý.
Probudil mě šramot a pískání
divé,
zřel jsem z hloubi temnot ďábla
oči sivé.
Baterku jsem tahal současně i
s kvérem,
jen chvíli jsem váhal, posvítil
tím směrem.
Stylově jsem zaklel „Damned,
šmarjá panno!“
Když jsem lépe viděl, že je mi
vše žráno.
Okousaný rohlík, z buřtu zbyla
půlka,
převrhnutý žejdlík, z chleba
jenom kůrka.
Pak jsem strnul děsem, snad mě
šálí zraky!
Můj řev zazněl lesem: „Rum mi
vypil taky???!!!“
Nocí výstřel padl z mé perkusní
zbraně.
Plšík ke mně vzhlédl zcela
uondaně.
Přitom tiše hvízdnul, zavrávoral
lehce.
Ještě kapku slíznul, odkličkoval
křepce.
Dnes si říkám: „Co by?“ Plcha
mám na háku.
Vždycky od té doby rum mám ve
spacáku! |
