|
Kořeny stromů prorůstají zemí,
co temná je jak čtyři černé stěny.
V té zemi pohřbeny jsou celé věky,
jí prošel čas, protekly divé řeky.
V ní vznikal život od pradávné doby,
dodnes kameny tajemné runy zdobí.
V ní pohřbeny jsou naděje i zmary,
Voda z ní vyvěrá a ohněm všechno spálí.
Zažila mír i bestiální války
Svatební veselí a smutné katafalky.
Kde k nebi ční, tam propast předtím byla,
ve žhavé poušti potoky země vpila.
Vše naruby je, zcela převrácené –
- v zemi je klid, a nad ní svět se žene.
Žene se vpřed. Co tam je nikdo neví
a přitom přetrhává kořeny lidí v zemi.
Jen hordy divnejch ptáků vprostřed světa
v třeskuté zimě, či za slunného léta
spojují pouta časem zpřetrhaná,
vážou je v pevná ocelová lana.
Hledají rovnováhu, často ji také nalézají
v zapomenutých, zdánlivě pustých krajích.
Poutníci s rozervanou a přece lidskou duší,
na zádech rance, na brány země buší.
Je pro ně ještě otevřená!
Středozem.
Doufám, že věčně zaslíbená…
|
