|
Krystaly hvězd zmizely nad oblaky.
Z oblaků už jsou šedé těžké mraky
a z nich se sype bílé peří.
Ta pírka neztrácejí ptáci,
to se jen zima zase vrací,
to bůh Ull zapřáh´ šestispřeží.
Obejme lesy náručí chladu plnou,
znehybní řeky svou jedovatou slinou.
Nastanou chvíle dlouhých nocí.
V tom vlčím čase, kruté době
se přimkne všechno živé k sobě,
když Ull se skal a roklí zmocní.
Tenhle bůh zimy nelibě pak snáší
že jeho skřety chladu lidé plaší,
když odvahu spát v mrazu mají.
Podivní lidé, co se vzpíraj času,
do lesů táhnou pro mrazivou krásu,
ve skalách ohně rozdělají.
Kolem těch ohňů vládne pospolitost,
nemá tam místo závist, či snad lítost -
všichni ti blázni jsou tam rádi.
S obzorem v očích venku usínají,
sny o jaru a dálkách se jim zdají,
na život, na smrt kamarádi...
Umí být krásná krutá paní zima
a zdá se být těm divnejm ptákům prima,
po každém pádu hned se vzchopí.
Dál zdolávají sněhů plné lesy
a ohněm zahánějí zimní běsy
Kdo nezažil, je nepochopí...
|
